Kdo za to může, že jsme tlustí?


naučné

před 11 měsíci

Obezita - cesta ke kratšímu životu a pojďme najít viníky. Jíst méně a cvičit - většinou neplatí.

Kdo za to může, že jsme tlustí?

Není to jen tím, že my všichni víc jíme a méně cvičíme. Do roku 2050 bude obezita normou, nikoli odchylkou. Pohánějí obezitu abnormální vzorce chování? Jestliže ano, pak je chování tím základním, chování je volbou a jádrem všeho je osobní zodpovědnost - MY SAMI.

Ale co když je to úplně jinak?

Co když právě náš biologický proces nabírání na hmotnosti pohání tyto vzorce chování? Argumentovat proti osobní zodpovědnosti znamená argumentovat proti svobodné vůli. „Svobodná vůle“ je definovaná jako „moc činit svobodná rozhodnutí, která nejsou vynucená vnějšími okolnostmi nebo nezbytností.“ A kdo tato rozhodnutí činí? Filozofové a vědci se na toto téma dohadují už celá staletí, ale odpovědi jsou nejasné.

Za pandemii obezity vděčíme své změněné biochemii, která je důsledkem našeho změněného životního prostředí. Evoluce pokračuje. Jsme obklopení průmyslem a vše co na nás vychrlí, my s chutí baštíme.

Abychom pochopili, jak hormony řídí naše stravovací návyky, musíme se nejprve podívat na to, co se děje s jídlem, které jíme. V reakci na různé mozkové signály (hlad, odměna, stres) přijímáme různé potraviny nabité kaloriemi (kombinace tuků, bílkovin, sacharidů a vlákniny, s trochou mikro- živin na dokořenění), ze kterých si budujeme svaly a kosti při růstu anebo je spalujeme na energii. Tyto kalorie dorazí do žaludku, svalnatého vaku v břiše asi o velikosti baseballové rukavice, který produkuje kyselinu chlorovodíkovou, a ta začíná trávit jídlo na menší součástky. Dál se potrava propracuje do další části trávicího ústrojí, zvaného tenké střevo. Tady dochází k tomu, že několik enzymů (bílkovin) natráví jídlo na ještě menší součástky tak, že se potravní tuky rozloží na mastné kyseliny, potravní bílkoviny na aminokyseliny a sacharidy se rozštěpí na jednoduché cukry (většinou glukózu s různícím se množstvím sladké molekuly fruktózy). Nedokážeme však strávit vlákninu, takže ta zůstává netknutá. Vláknina urychluje průchod jídla tenkým střevem a zároveň omezuje rychlost vstřebávání dalších živin. A zde je zakopaný pes. Z našich jídel zmizela vláknina. A my tu energii chceme dodávat postupně, protože naše tělo ji postupně spotřebovává. Co se děje dál?

Aminokyseliny a jednoduché cukry, jakmile je vstřebá tenké střevo, pokračují vrátnicovou žílou do jater, kde dochází k jejich okamžitému zpracování. Mastné kyseliny jsou transportovány do jater po jiné trase (lymfatickým systémem). Játra mají první slovo při zpracování každé z těchto tří tříd živin.

Všechno, co už játra nemohou pojmout, se pak objeví v celkovém oběhu. Zvýšené hladiny glukózy nebo aminokyselin či mastných kyselin dojdou až do slinivky, kde beta buňky uvolní hormon inzulin. Ale kam ta glukóza pokračuje? Do tuku. Skutečným úkolem inzulinu je působit jako hormon uskladňování energie. Když něco sníte (obvykle něco, co obsahuje nějakou formu sacharidů), zvedne se vám v krvi hladina glukózy, což je signál pro slinivku, aby uvolnila takové množství inzulinu, jaké odpovídá nárůstu glukózy v krvi. A čím víc glukózy - tím víc inzulínu a my tloustneme. Inzulin potom dovrší jaterní energetické rezervy tím, že vyrobí jaterní škrob (zvaný glykogen) a všechny aminokyseliny z krve odloží do svalových buněk. Přebytečné mastné kyseliny, či krevní lipidy, jsou odklizené pro uskladnění na „horší časy“ do tukových buněk, kde se promění v mastné triglyceridy (jako ten tuk, co vede kolem dokola vašeho steaku). Bez inzulinu by nebylo ani uskladňování energie – to on je klíč, který odemyká dveře do tukové buňky, aby pustil energii dovnitř a nechal ji následně uskladnit v podobě tuku. Inzulin vyrábí tuk – čím víc inzulinu, tím víc tuku. A tam ten tuk leží... a leží... tak dlouho, dokud se kolem potuluje inzulin. Když hladiny inzulinu poklesnou, celý proces se obrátí: triglyceridy se rozloží, způsobí zmenšení tukových buněk – když se to stane, HUBNEME - jupí! No a mastné kyseliny vstoupí zpátky do krevního oběhu a cestují zpět do jater, kde jsou spáleny na energii právě játry nebo dalšími orgány. Tímto způsobem, kolísáním hladiny inzulinu nahoru a dolů, spalujeme to, co potřebujeme, a zbytek si schováváme.

Je jasné, že energetická rovnováha je nejsložitější ze všech funkcí, které lidské tělo plní. A stejně tak evidentní je fakt, že uskladňování energie, neboli vytváření tukových buněk, je předem nastavená strategie. Sečteno a podtrženo, my lidé zkrátka nedáme svou těžce získanou energii bez boje. Tělo tuky jen tak nepustí.

A kdo nám spouští hlad, i když jsme právě dojedli?

Máme v těle hormony, zodpovídající za chuť k jídlu a přibývání tuků. Tak např. vysoká hladina inzulinu blokuje signál leptinu, napodobuje „mozkový hlad“ a spouští reakci takovou, že stále cítíme hlad, i když jsme právě dojedli.

Leptin - hormon, který produkuje tuková tkáň.

Co říká leptin našemu řídícímu centru v mozku?

Leptin mu říká, že má dostatek energie a vy můžete v klidu spalovat přebytky, cítit se dobře, snižovat dlouhodobý příjem potravy a udržet si stabilní hmotnost. Když leptinové signály fungují, jste v energetické rovnováze, spalujete energii normálním tempem a cítíte se dobře. Každý člověk má „osobní leptinový práh“, při jehož pře- kročení vyhlásí mozek stav energetického dostatku. Stav při dostatku leptinu je tak charakterizován přiměřenou chutí k jídlu, normální fyzickou aktivitou a pocity celkového zdraví. Jaká škoda pro padesátikilového vychrtlíka či vychrtlici, který ne a ne přibrat hmotnost a přidělat si svaly: jejich leptinový práh je nastavený příliš nízko, takže leptin mozku říká, aby všechno nadbytečné spálili. Smůla. Ano poznáváte toho člověka. Určitě jste na něj narazili, jí vše co vidí okolo a ne a ne přibrat.

Ale co když leptin nefunguje anebo je práh nastavený příliš vysoko? Když mozek neuvidí leptinový signál, tak to vyhodnotí jako „hladovění“ a přikáže zbytku těla udělat cokoli pro to, aby zvýšilo své energetické zásoby. A ihned vyšle zprávy do sympatického nervového systému (SNS), aby zachovával energii a redukoval aktivitu. Výdej energie se snižuje o 20 %, což je dostatečný důvod k tomu, začít se cítit jako lenoch. Dále mozek po těle chce, aby přidalo na uchovávání energie v těle. Zintenzivní palbu bloudivého nervu, aby maximalizoval uvolňování inzulinu ze slinivky a odkládal více energie do tukových buněk, to vše s konečným cílem vyrobit víc leptinu. Bloudivý nerv způsobí, že budete hladoví, abyste si uložili víc energie (nestřídmost). Jednoduše řečeno nedostatečná leptinová signalizace, to je vlastně celý moz- kový hlad, režim hladovění.

Nedostatek leptinu u myší. Mrkněme na to.

I když se narodily s normální hmotností, tyto myši s poruchou leptinu okamžitě začínají jíst, jako by se neměly dožít zítřka, a jinak jen sedí a jediné chvíle, kdy vůbec zvednou zadek, jsou ty, když jim položíte jídlo na druhou stranu klece, pak se k němu nějak dobatolí, žrádlo zhltají a zůstanou sedět zase tam. Tyto myši trpí nedostatkem leptinu. Jejich mozek je slepý vůči jejich tuku a naopak si myslí, že tělo hladoví.

Leptinová rezistence. Toto je klíč k epidemii obezity. S několika málo vzácnými výjimkami trpí ostatních 1,5 miliardy lidí s nadváhou nebo obezitou právě touto poruchou. Tito lidé mají dostatek leptinu a krevní hladina leptinu u každého z nich správně koreluje s jeho množstvím tělesného tuku. Z toho vyplývá, že obézní lidé netrpí nedostatkem leptinu, ale spíše jsou vůči leptinu imunní. Jejich hypotalamy nedokážou vidět jejich leptin, a proto si jejich mozky myslí, že hladovějí, a tudíž se pokoušejí posílit uskladňování energie (nestřídmost) a předcházet jejímu spotřebovávání (lenost).

V roce 1999 Steven Heymsfield, v té době na Kolumbijské univerzitě, podával denně injekce leptinu v různých dávkách obézním dospělým po dobu šesti měsíců. Všichni tito lidé měli už od začátku vysoké hladiny leptinu. A co myslíte? Jaký byl efekt? Nulový. Tudy cesta nevede. Musíme zničit tuk, aby se vše dostalo do normy a mozek opět viděl signály.

Zpátky k inzulínu a nervové soustavě. I zde se poté váže vše na leptin.

Množství inzulinu uvolněného v reakci na jídlo jde za normálních okolností ruku v ruce s nárůstem hladiny cukru v krvi. Existuje ale několik věcí, které nutí slinivku vyrábět víc inzulinu, než je ve skutečnosti nutné, a hlavní z nich je bloudivý nerv. Když mozek nevidí leptinový signál, jak je tomu u dětí jako Marie, vysvětlí si to jako hladovění. Bloudivý nerv přejde na nejvyšší rychlost, aby uskladnil co nejvíc energie, a zároveň rázem donutí slinivku, aby vyrobila extra inzulin – víc inzulinu, než kolik by odpovídalo nárůstu glukózy. Toto uvolnění přebytků inzulinu pohání neustálé ukládání energie a neustálé tloustnutí.

Když důkladně prozkoumáte symptomy obézních a vyhladovělých jedinců, zjistíte, že jsou velice podobné. Na první pohled to zní absurdně, ale doopravdy je to tak. Jak hladoví, tak obézní lidé trpí vyčerpaností, malátností a depresí. Příčinou je u obou skupin neschopnost adekvátně reagovat na leptinový signál. U vyhladovění z důvodu nedostatku leptinu a u obezity z důvodu rezistence vůči němu.Pokud si váš mozek myslí, že leptin chybí (buď kvůli jeho skutečnému nedostatku, nebo kvůli rezistenci vůči němu), cítíte se dost mizerně. Váš sympatický nervový systém přechází do režimu pouhého zachování, sníží váš energetický výdej, fyzickou aktivitu i kvalitu života celkově. Váš bloudivý nerv přechází na rychloběh, vyžene do výšky vaši chuť k jídlu, hladiny inzulinu i ukládání energie ve vašem těle.

Slast z jídla - závislost - Podáváte-li hlodavci chutnou potravu (např. velmi tučné a velmi sladké jídlo jako komerční sušenky), zvíře prožívá slast, protože se uvolňuje dopamin a uvolňuje slastné pocity. Dokud to pokračuje, bude zvíře jíst a zakoušet slast. A takto získáváme závislost na potraviny, které nám tyto pocity vyvolají. Zeptejme se lidí, kteří se léčí ze závislosti na alkoholu, na jejich neustálou touhu po něm, či ptejme se lidí, co jsou závislí na cukru, sladkostech či křupavém sladkém pečivu atd atd. Jsou v zajetí svých chutí. Ovládá je to, kudy chodí a z bludného kruhu není cesta ven. Slast u jídla nepocítíte u papriky, okurky či cukety? Proč? Slast jídla přichází z evoluční nouze. Kombinace CUKR a TUK naše tělo doslova dostane do slasti nejvyššího levelu a naše buňky chrochtají blahem. Jupí - ENERGIE se valí mílovými kroky a inzulín rozhodne - ULOŽIT! HNED!!!!! Toto se hned tak nebude opakovat. Dřív člověk nenašel v přírodě spojení rychlých cukrů s tukem, proto je takto naprogramován, že si energii, která takto rychle přichází - ULOŽÍ. V současné době ovšem nám cukr v krvi koluje tak, že už nenajdeme v krvi stopy glukózy, tak jak to má být, ale v naší krvi doslova teče sirup. A naše hormony tento stav musí řešit a to HNED. Energii z cukrů okamžitě ukládá a pokud s cukrem přichází tuk, jde společně na sklad s cukrem. A my tak tloustneme jak z cukru tak z tuku zároveň.

Už to zkrátím. Vyhněte se CUKRU. Vyhněte se kombinacím CUKR + TUK. Nedrážděte inzulín. Ten se v návaznosti na vysoké hodnoty cukru v krvi vyplaví až pod strop a všechnu energii z cukrů pošle do našich tukových zásob. A tam je střeží tak, že nemáte šanci tuk zhubnout. Tuk nepustí. Pokud bude kolem vašich tukových buněk kroužit vysoká hladina inzulínu - NIKDY se tuk z tukových buněk neuvolní. NIKDY. Můžete sportovat jak chcete - smůla. To až když poklesne, máte šanci energii z tuků spálit.

Další problém je, že když se nám začne hromadit tuk, získáme leptinovou rezistenci. Leptin je ten hormon, který říká mozku, že tuk co máme je dostačující. Ovšem rezistence udělá to, že leptinu máme v krvi hromadu, doslova křičí na náš mozek, že tuku je moc, moc, moc, ale mozek je hluchý, neslyší. A tak pořád vysílá signály, které nám zvyšují chuť a hlad a snižují nám chuť sportovat či se hýbat - lenivíme a tloustneme.

Abychom se tomu všemu vyhnuli, nedrážděme inzulín. Např. představte si mou ranní snídani. Je plná vloček a přidávám hromadu ovoce. Je sladké jako med a přesto se jako med nechová. Po odběrech krve i po této snídani mám krevní glykemii 4.00 mmol/l. S inzulínem to sni nehne. Vše se může rychle změnit, pokud si do kaše přidám izolované cukry - med, cukr, sirup či přidám sladký nápoj. Glykemie vystřelí a celou mou kaši pošle do tuků. A já tloustnu a jsem unavená.

Nedávno mě překvapila skutečnost, že mě má kaše nasytila na celých 5 hodin na horách a pokryla můj fyzický výkon. Co mě překvapilo? Ani po této době jsem nemířila domů s vlčím hladem. Bylo mi příjemně.

Za nadváhu či obezitu vděčíme hormonům. Genetiku tam netahejme - ta nám možná dala do vínku velký zadek či prsa, bříško, ale s vlivem genetiky můžeme mít tak 5 kg navíc, nic víc. Vina je jinde. HORMONY. Zavelte, usaďte je na své pozice a NEDRÁŽDĚTE INZULÍN.

Volte sacharidy - celá zrna a výrobky z nich - luštěniny, ořechy, semena. Toto jsou neškodné zdroje CUKRU. Vše ostatní smeťte ze stolu!!!

Pěkný den od práce vám přeje Pavla


Sdílet




Objednávky na čísle

739 634 273